Příběhy z misie

Pracujeme pro  našeho Pána

Lorena

Šance pro mladou dívku

Před 10 lety, když jsme přišly do misie v Paraguayi, byla Lorena malá holčička a bylo ji vždycky všude plno. Má čtyři bratry. Od malička se o sourozence starala jako jejich máma nebo chůva. Jejich matka má každé dítě s jiným mužem a ten, s kterým žije teď, není otcem žádného z dětí. Matka má problémy s alkoholem. Proto život dětí – a hlavně Loreny – není jednoduchý.  Jak takové dívky často končí? Otěhotní s někým v patnácti a zůstávají samy s dítětem – opakuje se příběh jejich vlastní matky.

I naše Lorena se navzdory vší naší snaze a pomoci začala ztrácet. Alkohol, špatná parta, prodej drog...

To nás celý čas trápí, že se o děti staráme, a když se dostanou do věku kolem 14, 15 – tak všecko skončí a ztratí se.

A tu se náhle objevila nová šance. První kapka. Možnost jít studovat do hlavního města a bydlet přitom u řeholních sester v internátu. To je to, co jsme tak dlouho hledaly!

Takže díky Bohu se tam Lorena přestěhovala a začala studovat. Vydrží? Nepromarní tuto jedinečnou šanci?

Sehnali jsme peníze od dárců na zaplacení pobytu pro tři dívky.

Bojovat o svou víru

Jít na misie pro mne znamenalo ztratit své představy

Když jsme se skoro rok připravovaly se sestrami v misijním Centru ve Varšavě, stále jsme slyšely slova: Připravte se na to, že realita bude úplně jiná.
Připravily jsme se na to. Ale ve skutečnosti REALITA JE ÚPLNĚ JINÁ.
Nejde to ani napsat, ani vysvětlit. To se proste musí zažít. Člověk musí zapomenout v první řade na nějakou lidskou vděčnost a mít pořád na paměti PROČ JSEM TADY. KVŮLI KOMU. Protože kdyby čekal jen na lidskou vděčnost, nikdy by se nedočkal... Samozřejmě, že jsou výjimky a radostné okamžiky, ale na nich nemůžeme stavět náš život tady. Stavět svůj dům na skále, ne na písku. Bojovat o svou víru – to je náš každodenní obyčejný život.